Duhovna lirika utorkom 46

Xaver Dvořák
(preveo Milan Pavelić)

KRALJICI SVIBNJA

Kraljice, sa koje dvanaest zvijezda svijeti!
I svibanj je dar nam ruke kraljevske Ti.
Pružila si dlane, s njih se zrake liju;
Ko sunčana rijeka i val cvjetni kriju
Sve posvuda: stablo, grm, livadu, stijene;
Dižu žarom ledne okove vodene,
Glas valima srebren davaju, u kojem
Ko loretska zvona da se glase pojem.
Lijer si žezlom takla i zemlja Ti niže
Sto tisuć kaleža, za prinos ih diže;
U njima žrtvena krv su kapi rose,
Iz njih lako mili mirisi se nose
K modrom visu ko sa žrtve Abelove.

I moj oklop zrake prolomiše ove;
Srca bijeli cvijet ko kalež otvara se,
Od peluda zlatan gori on i sja se;
Krv u njemu šumi, kapljama se stvara
Naličeć na svetu žrtvu sa oltara.
Svaka kaplja želi rujnom ružom biti,
U vijencu o Tvoje podnožje se viti,
Prionut ko zvijezda za rub Tvog odijela,
Da s nje svima pogled pali ljubav vrela.
Ko da tkaju rese ljiljanovoj štoli
Spete su mi ruke, dok se duša moli,
A čist ronim biser oku iz dubljine,
Da plašt optočim Ti nebeske modrine,
Kojim Ti ćeš, Blaga, za sveg čuvat žića
Najslabije dijete, tako slabog bića,
Da podnijelo ne bi u pravde plamenu,
Kao sunce čistu Sina Tvoga zjenu.

KRÁLOVNĚ MÁJE

Ó Královno, s korunou dvanáctera hvězd!
Máj, hle, to jedno z královských Tvých gest.
Tys dlaně vztáhla, paprsky s nich tekou
jak slunce potoky a květů vlnou měkkou
vše objaly: strom i keř, luh i skály,
vod okovy se v žáru jejich vzňaly,
hlas vlnám daly stříbrný, v nich zpívá
jak zvonků loretánských píseň tklivá.
Tys hnula lilje žezlem a země líha
sta tisíc kalichů Ti v obět zdvihá,
kde krví obětní se stává čarem
ros krůpěj, zkad, jak nad Abele darem,
výš vůně vstoupá lehce do azuru.

I duše mojí prolomily kůru;
je srdce bílý květ, jak kalich otvírá se
a pylem vyzlacený hoří v jase,
v něm klokotá krev, v krůpěje se tříští
jak na oltáře svatém obětišti.
Chce každá krůpěj rudou růží býti
a věncem podnoží Tvé obevíti,
co pohled každý hoří lásky palem
se hvězdou zachytit Ti roucha na lem.
Mé ruce spiaté jak by tkaly spolu
modliteb třásně na liljovou štolu.
A z očí hlubin vážím perly jasné zvlášť,
Tvůj vykrumplovat blankytový plášť,
kam, Milostná, Ty schráníš do věčnosti,
co z dětí Tvojich nejslabších je slábo tak,
že nesneslo by v žáru spravednosti
jak slunce čistý Syna Tvého božský zrak.

Věčné touhy (1923)